U bulimie se hodně mluví o genetické predispozici a přiklání se jí 35 až 80% míry možnosti jejího propuknutí. Hovoříme zejména o dědičných rysech osobnosti, jako je labilita a sklon k impulzivnímu chování. V rodinné větvi bývá větší výskyt nějakého onemocnění typu úzkostná porucha, obsedantně-kompulzivní porucha či zneužívání návykových látek.
Biologické faktory vzniku bulimie jsou v podstatě shodné s těmi u anorexie. Mnohem náchylnější je příslušnice ženského pohlaví v období adolescence, kdy jejich tělo prochází změnami. Ty právě dívky prožívají mnohem intenzivněji, než chlapci, neboť dochází i k zvýšení hmotnosti. Již dvanáctileté dívky jsou mnohem náchylnější k pojetí své postavy, což může vést k větší podrážděnosti a ztrátě sebedůvěry.
Bulimie se nejčastěji vyskytuje v rodinách, kde chybí emocionální interakce a dívky v jídle hledají dočasné řešení prázdnoty. Avšak i tak je potřeba nějaký spouštěč, jenž do takovéto situace jedince nažene. Může se jednat o smrt v rodině, těžký rozchod, rozvod rodičů, avšak může to být i samotný nástup puberty. Dost záleží na schopnosti jedince se adoptovat na stres.
Sociální faktory není ani potřeba nikterak dlouze komentovat. Poruchy příjmu potravy se převážně objevují ve vyspělých státech, kde je kladen velký význam na ideál dokonalosti. Toto srovnání, kdy je štíhlost považována za známku zdraví a úspěchu je v rozporu s biologickou podstatou jedince a může oslabit jeho sebedůvěru. Přitom vzniká až přehnaná pozornost tělu a strach z tloušťky.
Svoji roli hrají i osobnostní rysy jedince. Ty jsou v podstatě pro všechny poruchy příjmu potravy obdobné. Jedinec má sklon k perfekcionismu a je dost závislí na hodnocení okolí, přičemž sám není tak úplně s výsledkem spokojený. Jejich politika řešení situací je postavena na extremních řešeních, kdy neuznávají nic mezi. Zkrátka buď získají všechno nebo nic. Bulimičky bývají navíc emociálně labilnější, impulzivnější a trápí je deprese. Poměrně často mají sklon k sebepoškozování.